úterý 28. září 2010

Epilog

Život tohoto blogu se chýlí ke konci :-) Vše podstatné už bylo napsáno.

Sedmý příspevěk do blogu se jmenoval Itinerář a popisoval, jak máme trasu B7 rozdělenu na 7 etap. Před závodem jsme si zkusili odhadnout mezičasy pro jednotlivé etapy a při závodě je doplňovali o aktuální čas našeho průchodu. Zde si plán a realitu můžete sami porovnovnat (plán / realita):
  • Frenštát pod Radhoštěm (start)-Pindula: pátek 17/9 23:00-23:30 / 23:18 (první zde byl ve 22:12 :-)
  • Pindula-Pustevny: sobota 18/9 1:30-2:00 / 1:13
  • Pustevny-Čeladná: sobota 18/9 3:30-4:00 / 3:36
  • Čeladná-Ostravice Šance: sobota 18/9 6:00-6:30 / 7:34 (ano už jsme chytli hodinu sekyru)
  • Ostravice Šance-Zlatník: sobota 18/9 9:00-10:00 / 11:55
  • Zlatníik-Morávka: sobota 18/9 12:00-13:00 / 15:37
  • Morávka-Řeka (cíl): sobota 18/9 15:00-16:00 / 19:46
Je nutno dodat, že poslední dvě etapy byly v reálu trochu delší.

Díky za Vaše návštěvy, snad jste se trochu bavili :-) Za rok, doufáme, že se opět postavíme na start B7.

Zazvonil zvonec a blogu je konec!

úterý 21. září 2010

Ohlédnutí aneb "sumasumárum"

To je strašný, jak to letí! Jsou to téměř na minutu čtyři dny, co jsem s Jardou stál na náměstí ve Frenštátu pod Radhoštěm, obklopeni dalšími šílenci a čekali, až nás vypustí do ztemnělých Beskyd. Na tomto blogu jste především díky Danovi mohli sledovat, jak nám to šlape, ale jednalo se spíše o krátké bleskovky. Proto si dovolím, alespoň krátký popis naší beskydské cesty.

Po startu z náměstí se dav vydal nočním Frenštátem pod první kopec. Na cestu nám připravili i ohňostroj :-) Netrvalo dlouho a sešli jsme z asfaltu a začli stoupat na první kopec. Čím víc se cesta zužovala a nabírala na sklonu, tím víc se tvořily zácpy. Závodníci byli ale trpěliví a nikdo se necpal dopředu; při tom co nás čekalo to bylo stejně zbytečné. Mimo jiné jsem si vzpomněl na svého prvního bajkového Krále Šumavy. Úžasné byly pohledy zpět, kde do tmy svítil had LEDkových světlušek a dole pod námi žluté výbojky frenštátské. Na vrcholu Velkého Javorníku bylo hodně fanoušků a bylo potřeba si zapamatovat číslo nasříkané na cestě, které sloužilo coby kontrola; bylo to 8611, neboli výška K2. Z Javorníku se šlo nejprve po širších cestách, ale z davu se ozývala varování. Oprávněná: zanedlouho jsme začli sestupovat prudkým svahem, kolmo na vrstevnice, bahnitým korýtkem. Kdyby do nás někdo strčil, popadali bychom, jako kostky domina :-) Na širších a rovnějších úsecích jsme kousek popoběhli, ale začínalo nám být jasné, že toho běhu zas až tak moc nebude, chceme-li přežít a dostat se do cíle. Ke všemu mi došly baterky v čelovce a také GPS si přála novou energii.

Na Pindule jsme se poprvé setkali s Danem; pomohl nám doplnit zásoby, vyměnil baterky a šlo se dál. Ve stoupání na Radhošť jsme míjeli pár: kluk táhnul na gumicuku holku a dost z něj lilo. Proboha, jak to chtějí docvaknout, když už jí táhne na druhém kopci? Cesta na Radhošť byla docela v pohodě a já se kochal pohledy na hustě osídlenou a rozsvícenou rovinu na severním úpatí Beskyd. Červeně svítící vysílač na Radhošti nás magicky přitahoval. Na vrcholu nám procvakli kontrolní kartu, z dřevěného kostelíka a sochy Cirila s Metůdkem jsme viděli jen siluetu a my pádili dál na 4 kilometry vzdálené Pustevny, kde tou dobou již mrznul Dan. Na hřebínku jsme snad napolsedy popoběhli :-) U Dana opět doplnili "camel bagy" a kolem Libušína a Tanečnice (turistické chaty od architekta Jurkoviče na Pustevnách), jsme mašírovali vzhůru na Čertův mlýn. Závodní pole se již roztrhalo. Výstup byl poměrně příkrý a bahno už nás nemohlo rozházet. Začínal jsem věřit ujištění hlavního organizátora, Libora Uhra, že boty po závodě budeme moct vyhodit; alespoň jsem se mohl těšit, že si koupím nové :-) Z Čertova mlýna, kde jsme smekli před mrznoucí kontrolní hlídkou, jsme začli poměrně rychle klesat do Čeladné, v závěru po lesní asfaltce. Na Čeladné byla trochu záludně skrytá kontrola s občerstvovačkou. Vzali jsme si erární polévku, u našeho auta doplnili vše potřené, trocha odpočinku a tradá na Smrk, podle našeho odhadu nejtěžší výšlap.

Odhad se potvdil a hned z Čeladné se šlo příkře do kopce. Když už jsme si mysleli, že to prudší být nemůže, bylo. Začla se mi v břiše ozývat erární polévka a já si užil svojí první krizi. Naštěstí jsem jí udržel (polévku) a po půl hoďce se mi už zase šlo lépe. Áááá, když už jsme si mysleli, že cesta nemůže být víc kamenitá, byla. Kousek pod vrcholem Smrku se šlo nádherným traverzem po severní hraně kopce; dole svítily vesničky a městečka, v dálce Frýdek nebo Ostrava možná oboje (fakt nevím :-), z dálky na nás blikala Lysá hora svým vysílačem a nad ní pomalu začlo svítat. Byla to nádhera a bylo to povzbudivé! Sice jsem málem párkrát zlomil hůlku, několikrát uklouznul a zvrknul nohu, ale ten pohled to mírnil. Jarda si bohužel také párkrát ohnul nepřirozeně kotník a ozval se mu 14 dní starý výron a byla z toho první Jardova krizovka. Finální stoupání na Smrk bylo obousměrné, a tak jsme měli možnost sledovat tváře souputníků. Na vrcholu hrála muzika a bylo tam dost lidí. Nezbytná kontrola a procvaknutí kontrolní karty, malé občerstvení a nutné zahnání vlka a jde se dál.

Rozednilo se a my mohli vypnout čelovky. Dolů se šlo dobře a vycházející sluníčko nám dobíjelo baterky. Za chvíli jsme zahlédli v údolí mrak, který ležel nad přehradou Šance na řece Ostravici, kde snad čekal Dan s Matesem a autem. Pořadatelé nás opravdu nešetřili a dostáli svému předstartovnímu slibu, že cesty dolů budou bolet víc, než ty vzhůru. Od této chvíle jsme se těšili, až budeme moct opět stoupat. U hráze přehrady stál vysmátý Dan, já se smál jen trochu a Jarda vůbec; ten pajdal. Přiznám se, že jsem se bál, jestli to nebude chtít na půlce zabalit. Ale udělal mi velkou radost, nohu zavázal a šlo se dál. Vlastně ne hned, vydatně jsme posnídali doma navařené těstoviny a doplnili tekutiny. Jardovi se to špatně rozcházelo, ale zhruba za půl hoďky se oklepal a mastil neuvěřutelně vzhůru na Lysou horu. Začínalo být teplo a potkávali jsme první "nezávodní" turisty. Cesta na Lysou kupodivu utekla rychle a zezhora se nám naskytly překrásné výhledy na celé Beskydy (dokonce byly poprvé vidět v dálce na východě i Západní Tatry). Z jednoho místa vidíme celou naší dosavadní trasu, resp. její vrcholy. Další vrcholová kontrola na Lysé (ta nám zajistila účast v tombole, které jsme se nakonec stejně nezúčastnili) a pádíme dolů směr Zlatník. Odhadujeme, že máme do cíle posledních 25 kiláků, ale kdosí nás zmrazí informací, že je to o deset víc! No co: deset sem nebo tam, jde se. Sestup je dlouhý, ale pohodový. Nohy už mám(e) trochu otupělé, ale statečně šlapou. po běhu ani památky :-) Pořadatel na poslední chvíli změnil kousek před Zlatníkem trasu, zkrátil jí, ale mi to nezaznamenali. Už se nemůžem dočkat další občerstvovačky a Dana.

Na Zlatníku je teplo a zariskuju erární gulášovku; je výborná. Pak se již vrháme na vlastní zásoby. Jarda přebaluje nohu, já se převléknu, jak se později ukáže, trochu ukvapeně. Po půlhodince pauzy vyrážíme na Travný, který vypadá profilem podobně, jako Smrk; tedy hrozně :-) Nějaký zásadní krpál nepřichází, pohodová asfaltka se mění v širokou lesní cestu a ta po vrcholem na užší travnatou pěšinu, prostě pohoda 60. kilometru ;-) Raději se ujišťujeme na mapě i v GPS, že jdeme dobře. Na vrhol Travného vede ůzká kořenová pěšinka, asi kilometr dlouhá, která se jde tam a zpět. Cestou zpět má Jarda druhou krizovku a dochází na brufen. Jdeme dál a klesáme do poslední mezistanice, do Morávky. Vyjdeme z lesa a po pravé ruce vidíme poslední hřeben na který se musíme vydrápat. Do Morávky scházíme po sjezdovce a v euforii trochu blbnu tak, že jsem si málem natáhnul stehenní sval. Ale Jardu to pobavilo, tak co bych pro oživení skvělého parťáka neudělal :-))

U auta se moc nezdržíme, chceme to mít už za sebou. Máme před sebou zhruba 15 kiláků a poslední dva kopce: Ropicu a Velký Javorový. Trochu se opět přioblíknu, ale zapomenu dolít vak na pití. Vyrážíme přes Morávku do posledního stoupání. Na jeho úpatí musím silnou mázou zahnat ne jednoho, ale celou smečku vlků. Už mi to je jedno, tak stáhnu gatě na okraji cesty... Je to strašný krpál, ale naštěstí schůdná cesta. Jdeme neuvěřitelně svižně. Nechápu to, ta hlava je pěkná mrcha. Předcházíme dost týmů, některé vypadají dost jeťe, ale my asi taky. Už jsme v sedle pod Ropicí a já si myslím, že nejhorší je za námi. Jak jsem se mýlil. Poslení kilák a půl na Ropici je neskutečná stojka, jedna z nejhorších na trati a tím, že je v závěru, je o to těžší. Navíc mi došlo pití! J
sem debil, udělat ke konci takovou chybu; dolít vak s Danovou pomocí by zabralo 30 vteřin!!! Naštěstí máme dvě pixly koly a Jarda má ve vaku šťávu; piju mu z mateřského prsu :-)) A jsme na Ropici. Scházíme do sedýlka na louku, ze které je nádherný výhled na Beskydy a Tatry v zapadajícím slunci. Poslední 4 kilometry na Velký Javorový, kde je i poslední kontrola neubíhají. Oba už silně pajdáme a místo trekových holí, bychom uvítaly ty francouzské nebo ještě lépe invalidní vozík. Jsme tam a pořadatelé nám procvaknou poslední volné políčko na kontrolní kartě. Teď už jenom dolů!

No právě :-) Opět příkrá kolmice na vrstevnice, jedeme jak na skluzavce. Nohy nechápou co po nich chceme. Dojdou nás nějací rychlonožkové a když na ně Jarda volá: "Kluci, žlutá vede tudy!", jen odvětí v silném hantrcu: "Póóóď tudý, nebój sa!". No tak "jdeméé". Na křížení cest je ztrácíme, ale po chvíli zase nalézáme. Pořád prudce klesáme volným lesním terénem. Konečně se nám do cesty staví lesní asfaltka. Než přeskočíme škarpu plnou maliní, jsou ogaři v perdéli! A co teď? GPS ukazuje do křoví, kam se nám, ale vůbec nechce, asfaltka vede někam do prdele (citlivky prominou, ale máme v nohách přes 80 km a na stopkách přes 20 hodin). Nakonec se shodneme a jdeme do té prdele. Z údolí slyšíme muziku a moderátora v cíli. Slunce zapadá. Cesta se naštěstí pomalu stáčí správným směrem (mapa nelže :-) a my se setkáváme se zelenou značkou, která vede do cíle. Ukazatel říká: "Řeka (stř. obce) 3,5 km". Je to nekonečný, kde jsou ty baráky? Je tma a muzika z údolí utichla. Nohy už ztěžka dopadají na asfalt, který jim moc nepřidá. Jsme u prvních domků, ale Řeka je asi tak 10x delší než pověstné Lovosice. Konečně jsme ve středu obce na hlavní silnici. Cíl je v nedohlednu, ale alespoň jsme opět na trase, kterou ukazuje GPS. Do cíle zbývá nekonečných 1,5 kilometru. V duchu si říkám: "Ještě támhle ta lampa, a pak další". Neutíká to. Jarda jde zvadle za mnou.

KONEČNĚ odbočka k cíli! Posledních 100 metrů, 50, 30, 20, vidíme cílovou bránu a kolem ní je tma! Pod ní nikdo není, tak jdeme nejdřív k Danovi a k autu. Máme radost, že jsme to dokázali, ale musíme zjistit, kde máme "proběhnout" cílem. Musíme do budovy hotelu, kde nás "odfajfkne" naprosto kožený pořadatel; je tam evidentně sám a má toho plný brejle! Alespoň, že nás zaznamená v cíli :-) Ne, že bychom čekali nějakou slávu, ale malá gratulace od pořadatelů by potěšila.

Jdeme rychle do auta, kde je teplo a vyrážíme do Ostravice, kde máme zajištěné ubytování. Vylezeme z auta, mám zimnici. S Jardou čučíme na siluety kopců, které jsme za posledních 23 hodin přešli. Jarda pronese: "Teď bych tam nahoře být nechtěl!"; já taky. Konečně sprcha, večeře, kafe, postel. Únava je neskutečná a tak i přes bolest a únavu rychle usínám.

EPILOG: Byl to nádherný zážitek! Ušli jsme to bez větších problémů a krizí. Drželi jsme celou dobu při sobě a nevzdálili jsme se od sebe víc jak na 5 metrů. Nechápali jsme, jak mohli některé páry jít odděleně (viděli jsme jich dost). Probrali jsme různá témata, ale i jsme šli dlouhé minuty mlčky. Dobrá fyzička je nutný předopklad, ale je to především o hlavě :-))

Závod byl sice poznamenán "porodními bolestmi" a podhodnocením situace a organizace, ale podle mě to nijak zásadně neovlivnilo náš výkon a nijak nás to nelimitovalo.

Kádrový profil


To co vidíte na obrázku nahoře není záznam z mého EKG, ani můj kádrový profil :-) Je to záznam profilu trasy Beskydské sedmičky z mých hodinek (Polar). Můžete ho porovnat s oficiálním profilem v prvním příspěvku Co je Beskydská sedmička?

Asi největší patrný rozdíl je u posledních dvou-třech kopců: Travný a Ropice-Velký Javorový. Podle oficiálního profilu se Travný tvářil stejně "brutálně", jako Smrk, ale realita byla úplně jiná. Na Travný se šlo příjemnou širokou cestou, s výjimkou závěrečné kilometrové odbočky k vrcholu. Profil posledního "dvojkopce" Ropice-Velký Javorový vypadal naopak mírně, ale opět opak byl pravdou: Libor Uher to hnal přes pěknou stojku z Morávky na Ropici :-))

Večer přidám své postřehy z celé akce, takže: lidé, čtěte!

neděle 19. září 2010

Uhnal jsem je! ;-)

Chlapci me vzali konecne na prochazku, abych si aspon cuchnul k Beskydum, jsou hodni. Pocasi bylo krasne, panoramata nekonecna, jen to tempo... Z Pusteven na Radhost a zpatky jsem je musel furt popohanet, abysme vubec stihli vyhlaseni :-) Jo, vubec me nemrzelo, ze jsou unaveni - dneska jsem vyhral ja! :-)